Milí přátelé, tento školní rok bude pro některé medvědy posledním před vstupem do základní školy. Proto zde budeme s kolegyní přidávat vtipné a veselé příběhy, které se v naší téměř chlapecké třídě dějí. 🤣Věříme, že se pobavíte, zasmějete, rodiče budou šifrovat, zda právě jeho dítko má hlavní roli.

Když mám štěstí na skvělé rodiče, pak práce pro mě není prací, ale zábavou 🥰Uč. Zdeňka


3.12. 2021 Mikulášská nadílka

Mikulášskou nadílku měli letos obstarat deváťáci z blízké ZŠ. Z důvodu pandemické situace je však spolupráce zrušena. Teď je to dilema. Buď budou děti bez Mikuláše, čerta a anděla, nebo se mi povede přesvědčit a „překecat“ ostatní kolegyně. Jde to těžce, nikomu se do toho nechce. Jen andílek (paní učitelka z Dráčku) se sama dobrovolně přihlásila. Teď najít Mikuláše. Hurrááá, mise splněna. Paní učitelka, která má pár let do penze si poprvé ve své praxi učitelky chce vyzkoušet roli Mikuláše.

Naši Medvědi jsou neochvějně přesvědčení, že letos budu čert zase já a proto se nebojí.

Den předem všechny ubezpečuji, že musím k paní doktorce. To děti krapet znejistí, neboť vědí o mé bolesti kolene. Hned mi jeden říká, že jdu určitě s kolenem a ať mě nebolí injekce.

Maluji na svůj krásný obličej hnědočerné šmouhy, na hlavu dávám parku Boney M, od sestry mám půjčený huňatý kožich. Den předem připravuji z krepáku kopyto a koníkem připevňuji červené drápy na jinak krásné černé rukavice. Ale co bychom pro ty děti neudělaly.😂🤭😂

Vbíhám do třídy. Děti mě nepoznaly. Jsou ticho, 12 párů očí mě pozoruje a přemýšlí, zda jsem to já. Optám se dvou kluků, zda se napraví a budou jíst a hlavně zeleninu a ovoce. Oba svorně přikyvují.

Mikuláš se ptá :“zlobí někdo paní učitelky?“

Je ti ticho, hrobové ticho.. 😉🤭😂 Pobíhám (kulhám) kolem dokola a nevěřícně koulím očima, až mi spadnou rohy. Což rozesměje ostatní kolegyně. Dva odvážlivci zvednou ruku a na znamení odpuštění si plácnou s čertem. Tak letos zase nic, mám prázdný pytel, ach jo.

Půl hodiny mi trvá, než černohnědé šmouhy mizí a opět mám krásnou tvář. Vcházím do třídy, děti mě vítají, jeden přes druhého mi vypráví zážitky. Malý blonďatý andílek, který před chvíli ubrečeně hladil čerta mi suverénně říká „ten čert byl vtipný“ pořád volal :“áách jo, mám prázdný pytel. Zase nikoho neodnesu“.

Pak poslouchám dva u stolu :“viděls jeho drápy? To nebyly drápy, to byl převlek.“

“ ne ne, měl červené drápy. Ale byly nějaké měkké.“

Musím se otočit k oknu, neboť mi cukají koutky úst. Tolik práce a úsilí mi můj převlek čerta dal a oni řeší měkké drápy. 🤣😂😂


 

Pokračování – Chci být vědcem

Na týden plný pokusů a experimentů se pečlivě připravuji 🤣😂 Po školce sháním ingredience, předměty, prázdné lahve apod. Mise je úspěšná, kolegyně mi zapůjčí brýle z dětského kutila, školnice bílý plášť, další kolegyně půjčí tématickou knihu. Velkou radost ze mě mají paní kuchařky, které žádám o prázdné lahve, ocet, šťávu z červeného zelí a sodu.

Ve třídě zjišťuji, že brýle mě tak tlačí, že přes ně nic nevidím a nemůžu dýchat nosem, bílý plášť mám tak malý, že je mi jasné, že nebudou žádné prudké pohyby.

Děti jsou ovšem nadšené. Paní vědkyně, experimentátorka učitelka Zdeňka má vyloženě úspěch. Dohromady dáme mé ochranné oblečení, děti vědí, proč mám brýle, plášť, rukavice.

Z bezpečnostních důvodů se držím okraje stolu, neb přes plastové brýle nic nevidím a plášť v zadu na zádech strašně škrtí 😂

Teď je nutné zvolit mezi dětmi jednoho pomocníka – redaktora, který bude na mobil natáčet naše videa z pokusů. Vybírám upovídaného klučíka, který se hned ujme mého mobilního mazlíka a dělá fotky. Vše jde skvěle, děti jsou nadšené, já jen sem tam upozorním redaktora, ať se tolik nesměje, protože mu mobil poskakuje nahoru dolů. Doma při prohlížení fotek a videí se neskutečně bavím. Nejen, že část pokusů nejde vidět, protože redaktor velmi vkusně natáčí mé barevné ponožky, ale navíc nacházím asi 30 fotek jeho spolužáků, kterak se různě šklebí a smějí. 🤣

Jeden z top pokusů je výroba barevné duhy z lentilek Skittles. Kupuji 4 balíčky, každý stůl si výrobí svoji duhu. Dětem vysvětluji postup, na stoly si nosí talířek, lžičky, vodu. Na první stolečky dávám lentilky. Než však dojdu ke čtvrtému, dle křiku zjišťuji, že první stoleček už nemá skoro žádnou lentilku. Malý blonďáček podezřele mlčí, ač jindy mluví a mluví. I druhý stoleček mi hlásí úbytek lentilek. No nic, uděláme jeden pokus ze zbývajících lentilek. Děti jsou nadšené, líbí se jim, jak se z lentilek uvolňují barvičky, které se vzájemně potkávají uprostřed. Nakonec bonbóny sníme všechny.

Jo, a malý blonďáček až na konci má prázdnou pusu 🤭🤭🤣 a co hůř, zase povídá a povídá.

Další krásný pokus je mísení jedlé sody, jaru a octu. Děti vědí, že si vyrobíme chrlící sopku. Na sopky koukáme přes interaktivní tabuli den předem.

Druhý den, děti plastelínou „obalují“ 3x různě velké skleničky. Práce jim jde skvěle, vesele se při pátlání plastelíny spravedlivě střídají.

A už to přichází. Je to tu. Redaktor mi radí, ať si na pokus vezmu ochranné brýle, což hned zamítnu, neb vím, že přes ně nic nevidím a nerada bych ocet místo do sopky lila dětem na hlavu. Všechno máme připraveno, děti jsou potichu, ani nedutají. Dávám do lavoru nejmenší sopku, přidávám sodu, jar a ocet. Očekávám chrlící lávu, dětský křik, smích a nadšení. Leč moje sopka jen tak maloučko blafne. Je mi to jasné, v kuchyni jsem vyprosila málo octu. Zbytek už musím nalít do největší sopky, aby se pokus povedl. Jdeme na to. Děti mačkají pěstičky, snad všechny vědkyni, experimentátorce učitelce Zdeničce přejí, ať to vyjde. Vsypávám sodu, jar a zbytek octu. A už to bublá, už se to valí ven, je to všude. Děti se smějí, radují, objímají mě. Povedlo se. Jupí.


V týdnu od 11.10. – 15.10. 2021 jsme se věnovali pokusům, experimentům, neboť 22.10. pojedeme do DOV, kde budeme aktéry programu „kouzelný oxid“. Do celého týdne jsem se rozhodla důmyslně vpravit i výtvarnou část „barevný podzim“. Na internetu nacházím spoustu fotek  spokojených učitelek pyšnících se skvělými výtvory malovanými obyčejnou pěnou na holení. Mé srdce zaplesá :to je ono, jdu do toho!!

Děti sedí způsobně kolem ubrusu rozdělené na dvě skupinky. Vytahuji pěnu na holení a tážu se : „co myslíte děti, co to je?“

Už vidím les rukou nahoře. Vybírám kloučka, který odpoví : „to je voňavý sprej“.

Jen malou chvíli bojuji s tím, že si pěnou postříkám krk, přece jen ten bílý límec by se špatně smyl.

Ne, děti, to není sprej, to je pěna na holení. Víte na, co se používá? A už křičí jeden přes druhého : „taťka si tím holí vousy“.

V tom se přihlásí blonďatá holčička a hned mi nahlásí, že si pěnou mamka holí nohy.. Jj. Jsou to zvídavé děti. 🤣🤣

Jdeme na to. Doprostřed ubrusu jsem dala velké víko od krabice, dokola misky s barvami. Ještě jsme nezačali a už vidím téct zelenou barvu, do které někdo kopl. Toto pěkně začíná. Nastříkám oběma skupinám pěnu a vyzvu je, aby si barvičky štětcem libovolně nastříkali na pěnu. Jde nám to skvěle, všichni zaujatí prací.

Další barva se převrhla.

Zkoušíme obtisknout bílou čtvrtku do pěny. Slyším výskot a nadšení. Podaří se mi obtisknout asi jen 6 papírů. Jásot sílí, nestíhám utírat barvy, stírat pěnu ze čtvrtky. Dávno pěna není sněhově bílá..

Dávno nemám bílé ponožky..

Děti mají malovat prstem. Malují celou rukou, i rukou kamaráda. Pohledem zjišťuji, že jedna skupina má pěnu všude. Opravdu všude.

Snažím se zachránit výkresy, děti by pomalovaly i je. Hlavou mi bleskne, teď by mohlo přijít vedení a jsem bez práce. 🤣🤣Chvíli to klubko dětí, barev, pěny pozoruji a usmívám se..

Ponožky se vyperou, tepláky se vyperou, pěnu z tváře umyjeme, třídu uklidíme. Ale to štěstí a radost dětí je k nezaplacení.  A to vždycky stojí zato 👍👍


6. 10. 2021 Náš 2. Výlet – Planetárium Ostrava

Vyražíme poměrně brzy, od školky jedeme v 7:45h. Svačinku máme opět ze školky, pití mají všichni.

Na místě jsme rozdělení na dvě třídy, my jdeme stavět ze stavebnice, květinka jde na prohlídku Planetária. Po stavění vesmírných raket, stanic, teleskpů se vydáváme svačit. Svačíme uvnitř a celkem nezvykle dlouho. Loupák zvládnou i nejedlíci, asi se ráno nesnídalo.

Po svačině jdema na exkurzi. Koukám na hodinky a zjišťuji, že máme cca 10min než začne program. Nic nestíháme. Dva chlapci visí na dalekohledu, zbytek sleduje „nácvik pohybu“ ve vzduchoprázdnu. Vystřídají se jen 3, není čas Karkulka už začne.

Program je zajímavý, poutavý, všichni se zapojují a sledují. Jsem překvapená, že nikdo nevyrušuje, neskáče.

Po programu máme opět jen 10 min. Zkusíme jít jinou stranou, než původně. Přicházíme před kameru, která nás snímá jako termo kamera. Děti skáčou, výskají. Já tančím, Iva tančí, všichni tančí. 💃

Přicházíme k zrcadlovému labyrintu. Ouha, všichni najednou vyběhli. Slyším narážení do zrcadel. Neslyším pláč. Je to dobré.

Opět křičíme. Stojím na začátku bludiště a fotím děti, které vběhnou, narazí a hned vyběhnou. Všichni se smějí. Já si představuji, jak by to vypadalo, kdyby to bludiště bylo větší a složitější. Už se nesměji. 🤣🤣


Týdenní téma IZS – práce policie a hasičů.

Přes whatsapp žádám rodiče o spolupráci, zda mají chlapci nějaké hračky, kostým, knihy týkající se policie. Maminky okamžitě reagují a nabízejí vše, co kluci doma mají. Jedna maminka mi příslíbí pomoc, až si ráno klučík prohrabe pokojík. 😉

Druhý den téměř všichni nosí, co doma našli. Až jsem překvapená, že můžeme z předmětů složit zásahovou jednotku.

Povídáme si společně o práci policie, ukazujeme obrázky stejnokroje a já jim vysvětluji, proč musí mít zbraň, vestu, pouta.. Tak jim říkám, že policie jede zasáhnout třeba proti zloději do banky.. Kluci poslouchají, ani nedutají.

Druhý den jim dovolím, že si mohou hrát na policisty. Zloděj si staví opevnění a už to jede. Tlupa policistů ve zbroji přepadává banku, kde se směje zloděj, jenž na zásahovou jednotku háže granát.

Ouha, nějak se to zvrhlo. Musím zakročit. Kdo je zasažen granátem počítá do 10, až poté se může dát do akce.

Je to mela. Přece jen se povede asi 10 policistům zatknout zloděje a odvést do vězení. Uff, ještě, že tak.

Kluci jsou nadšení. Holky jsou nadšené. Ve třídě si nikdo nekreslí. 🤣

Na konci týdne chtějí být všichni policisté. Všichni chtějí zatknout zloděje z banky. 😉


Náš první výlet. Pojedeme do lesního parku Klimkovice Hýlov.

Ranní scházení v šatně. Kontrolujeme dětem batůžky, zda mají pití, pláštěnku, kapesníky, přidáváme svačinku a banán ze školky. U někoho nacházíme plyšáky, které fakt nemůžeme vzít na výlet. U nikoho jsme neobjevily řízečky s chlebem (škoda, dala bych si) tak zavíráme batohy a jdeme na autobus.

Jsme na místě. Pan řidič nám ukazuje, kde je lesní park, radí, že kousek je malý bazén, kde se dá chodit boso. To neměl před klukama říkat. Už neslyšíme nic jiného, než  „kde je bazén, kdy půjdeme plavat“. Děti obě paní učitelky ubezpečují, že jdeme do lesa a k bazénku dojdeme, jen když budeme mít čas. (nebudeme 😉) Ukecaný hošík se jen tak nevzdává. A pořád prosí a slibuje. Kluci se mezi sebou baví, “ jak je asi velký, jakou má barvu..“ Jiný šikula je však zklame a řekne „vždyť nemáme plavky“.

Já na to „přesně“

Ukecánek se nevzdává a pohotově mě dostane „já se nechci koupat, já si chci umýt nožičky.“

Určitě si dovedete představit 13 chlapců a 6 holčiček jak si „jenom“ umývají“ nožičky 🤣🤣.

Pokračujeme dál. Celá třída poslouchá pravidla, jak se budeme chovat v lese. Kolegyně Iva trpělivě, ale důrazně opakuje, že nebudeme křičet, nebudeme na různé sochy a průlezky lézt všichni a že půjdeme s kamarádem ve dvojici.

Vcházíme do lesa, u první cedule jsou všichni způsobně s kamarádem. To se však mění u první dřevěné sochy, která je oblepena téměř celou třídou 😉 a ano řveme celou dobu našeho pobytu 🤣.

Svačina. Vytahujeme banány, někomu pomáháme, někdo zvládá sám. Ani se nenadějeme a třem dětem se banán válí po zemi. No nevadí, máme navíc, tak se podělíme. Někomu teče batoh, jiný má snad krosnu, protože bych ho měla velký i já.

Chlapci jdou čůrat. Dostávají upozornění, že každý sám, les je velký. Než to kolegyně dořekne, má jeden počůrané boty od jiného. No nevadí, jdeme dál.

Má představa, jak budeme objímat stromy a dotýkat se kůry a relaxovat vezme za své, neb děti už dávno nejdou ve dvojicích, ale putují lesem v nějaké smečce.

Nevzdávám se. Nějaký pozitivní počin prostě musíme vykonat. Přicházíme na mýtinu. V jedné části je seskupení více stromů blízko u sebe a všude kolem dokola hromada větví, větviček. Svoláváme smečku k sobě. Teď se ukáže jaká jsem učitelka.. 🤣😉

Já: “ Děti, pokusíme se všichni postavit zvířátkům na zimu domeček. Doneste větve, větvičky a uděláme pořádný úkryt.“

A najednou, děti jsou potichu, pobíhají po lese a všichni nosí větve. My s kolegyní fixujeme základnu a děti pracují společně. V jednu chvíli chlapci nosí obří klády, které tahají 3 dohromady, až ve mně hrkne, zda někde nerozebírají chatu 🤣🤣

Dílo se náramně povedlo, půl hodiny byl v lese klid. A to konečné nadšení, když se nám to povedlo. Třeba tím opravdu zachráníme lesní zvířátko. 🥰

Stálo to za to.


Začátek září.

Znáte to všichni. Ráno tak tak stíhám tramvaj, natož upravit dokonale svůj zevnějšek. Ani si nevšimnu, že dnes nejsem nalíčená.

Děti se ráno scházejí a mě ani nepřijde, že si mě podezřele prohlížejí. Nevydrží to černovlasý klučík a zeptá se mě : „paní učitelko, ty jsi nemocná?“

Já :“ne, pročpak?“

ON: „vypadáš jinak. Nemáš namalované oči a obočí jako jindy “

Já : hrkne ve mně, neb mi dojde, jak asi vypadám 🤣. A ptám se :“ tobě se nelíbím? Zde čekám chlapcovo ujištění, že se mu samo líbím i nenalíčená, načež mě hned spraží: “ nejsi to ty, tak se zítra namaluj“. Usmívám se nad tím, protože si najednou uvědomuji, že čas rychle pádí. Tomuhle malému kloučkovi jsem před téměř 4lety měnila pleny ve Sluníčku a odnaučovala dudlík a on mě teď vnímá jako ženu 🥰.

 

Odloučené pracoviště Klegova 4Navštívit stránky